Poznat přítomnost dusičnanů a dusitanů ve vodě není na první pohled tak jednoduché jako rozpoznat třeba přítomnost železa nebo manganu. Tyto látky jsou totiž bez chuti a bez zápachu, ani nezpůsobují změny barvy vody.
Cesty dusičnanů a dusitanů do vody
Dříve byl zvýšený výskyt dusičnanů ve vodě pozorován převážně v okolí hnojišť nebo špatně těsnících septiků a jiných zdrojů odpadních vod. V současnosti jsou největším zdrojem těchto dusíkatých sloučenin průmyslově vyráběná hnojiva používaná v zemědělství a díky jejich masovému používání se dusičnany běžně dostávají nejen do povrchových, ale i do spodních vod.
Zdravotní rizika
Dusičnany samy o sobě žádné zdravotní riziko nepředstavují, jak už to ale v podobných případech často bývá, škodlivé jsou produkty jejich metabolické přeměny. V trávicích traktu člověka jsou dusičnany metabolizovány na dusitany, které mohou způsobit nevratné poškození hemoglobinu — proteinu, který je zodpovědný za přenos kyslíku v krevním řečišti. Dusitany způsobují oxidaci železnatého kationtu v hemoglobinu na železitý, a právě tato zoxidovaná forma proteinu označovaná jako methemoglobin už není schopná kyslík vázat a přenášet. Charakteristickým projevem této poruchy tzv. methemoglobiménie je zmodrání v obličeji (methemoglobin má jinou barvu než nezoxidovaný hemoglobin), dušnost, křeče, a celková obrna, která může končit až smrtí. Nejvíce ohrožené jsou děti do 6 měsíců věku.
Limity pro pitnou vodu
Maximální povolená koncentrace dusičnanů v pitné vodě nesmí překročit 50 mg/l, pro dusitany je stanovena maximální koncentrace 0,5 mg/l.
Odstranění dusičnanů z pitné vody
Způsobů, jak odstranit dusičnany z pitné vody je několik. Vodárny jsou samozřejmě jednotkami na snižování koncentrace dusičnanů ve vodě vybaveny, tyto úpravy však snižují obsah dusičnanů v celém objemu vody, která se dostane ke spotřebiteli. Pokud čerpáte vodu z vlastní studny, často vůbec není nutné snižovat obsah dusičnanů v celém jejím objemu, ale pouze v tom podílu, který bude využíván jako pitná voda. Na trhu můžete nalézt zařízení pracující na principu iontové výměny, reverzní osmózy, elektrodialýzy či chemické redukce.
Iontová výměna je založena na výměně iontů mezi roztokem a iontoměničem, v případě dusičnanů se jako iontoměniče využívají silně bazické měniče aniontů tzv. anexy. Ty odstraňují z vody dusičnanové ionty a mění je za ionty chloridové, po vyčerpání kapacity je anex zregenerován roztokem solanky. V současnosti používané selektivní anexy pro odstranění dusičnanů upřednostňují vazbu s dusičnanovým aniontem před síranovým, takže nedochází k vyčerpání sorpční kapacity iontoměniče jako se to stávalo u dříve používaných standardních anexů. Při použití této technologie v malém měřítku také odpadá starost s tím, co udělat s vyčerpanými regeneračními roztoky.
Další zmíněné procesy už s sebou přinášejí více úskalí. U metod založených na elektrochemické či chemické redukci dusičnanů dochází v přítomnosti některých kovů (například železa) k redukci dusičnanů až na amonné ionty, což tyto metody činí nevhodnými, co se úprav pitné vody týče.
Hlavním problémem reverzní osmózy je, že se jedná o neselektivní proces a spolu s dusičnany tak dojde i k odstranění látek, jejichž přítomnost je v pitné vodě důležitá. To se týká především hořčíku a vápníku. Demineralizovaná voda najde uplatnění spíše v laboratořích a při jiných technických procesech, pro pití ale opravdu vhodná není a její konzumace s sebou dokonce nese i jistá zdravotní rizika.
